10. sraz JIČÍN


Deset stupňů ke zlaté

Máme za sebou desátý sraz. Zdá se to skoro neuvěřitelné a přesto je to tak. Když jsme jej bilancovali, ptali jsme se sami sebe, v čem byl jiný než ten první. Jsme zkušenější, máme víc věcí, které s sebou musíme vozit, kužely, hudební aparaturu, světla, vysílačky, počítače, tiskárny a další věci, bez nichž si dnes už srazy nedokážeme představit. Na tom prvním jsme měli jen pár kuželů, tužku a papír.
Jedno se ale nezměnilo. Nezměnili se lidé, kteří na srazy jezdí a nezměnila se nálada, která na nich panuje. A to je opravdu dobře.

Desátý sraz však zpočátku provázela spíše smůla. Kemp, který jsme měli rezervovaný více než půl roku byl náhle zavřený, všude samé nálepky přes dveře, nikde ani živáčka, zařízení kempu také pryč. To jsem zjistil v polovině března, když mi bylo divné, proč mi nikdo v táborském kempu nezvedá telefon. Tím vzaly za své takřka všechny naše plány. Termín a místo jsou dvě základní podmínky pro konání jakéhokoliv srazu. A my náhle neměli ani jednu z nich splněnu. Nakonec se nám podařilo zajistit jičínský kemp Rumcajs a mohli jsme znovu roztočit kola přípravy. A tak se vyráželo do terénu, abychom pro vás vytyčili oblíbené orientační závody, kreslily se itineráře, pořizovaly se fotky pro čumjízdu, zkrátka to co obvykle před srazem děláme, jenže tentokrát o něco rychleji.

Všechno nakonec dobře dopadlo a my se mohli sejít v termínu 30.5. - 1.6.2003 a užít si společný víkend.

Po pátečním večerním zahájení a rozpravě vyrazila na trať orientačního závodu většina účastníků. Závod to byl poměrně jednoduchý a tak se líbil snad úplně všem. Itinerář provedl posádky krásnými zákoutími východočeského kraje. Z Jičína je jelo na Hruboskalsko, do úzkých serpentin lemovaných stromy a zase podle itineráře zpět. Kromě pár chytáků se cestou o zábavu staral neznámý vesnický pes obývající ves nedaleko startu. Vždy když viděl přijíždějící auto, nadšeně se k němu s hlasitým štěkotem rozběhl a simuloval kaskadérský skok pod auto. Kaskadérský snad proto, že k němu nikdy doopravdy nedošlo. Těsně před autem změnil směr a jal se ho kousek, co mu běhy stačily, štěkaje, doprovázet. Následkem toho v místě jeho výskytu většina řidičů nechala část dezénu svých pneumatik. Jak při cestě tam, tak i při cestě zpátky. Od té doby mají v obci X položeno několik desítek metrů kvalitního a úplně nového gumového koberce.
Druhý den jsme začali obligátní jízdou zručnosti, na kterou bylo tentokrát něco méně místa než jsme zvyklí. Přesto však to byla "zručka" poměrně rychlá a náročná na ovládání vozu v mezních situacích na proměnlivém povrchu (střídal se čistý asfalt s jemným prachem). Zvláště pěknou šou předvedl pilot žlutého Clia sport 2.0. V podstatě celá trať projetá v jednom nekončícím smyku byla důkazem toho že řidič má svůj vůz opravdu v ruce. Dokonce si na závod přezul gumy, aby si z těch "svátečních" neudělal strouhanku. O největší překvapení se ale postaral nováček na našem srazu, který s přehledem "pojezdil" na svém twingu i ostřílené matadory.
Během soutěží pro dospěláky, hrající si s velkými plechovými hračkami probíhaly soutěže pro ty malé a nejmenší, rozdělené do tří kategorií podle věku. tak se stalo, že se temné hučení laděných výfuků a jekot gum mísil s nakažlivým dětským smíchem.

Je všeobecně známo, že různí lidé dělají různé věci jinak. Obvykle míváme při pořádání našich srazů největší potíže se stravováním. Ale jak se zdá, když nechybí vůle a ochota, dokáže se během hodiny skoro nemožné. Skutečně se za tu dobu v nevelké restauraci stačilo odstravovat skoro 150 lidí. Zbývá jen dodat, že gulášek se šesti neměl chybu.

V době poobědní jsme odstartovali na spanilou jízdu, tentokráte nejkratší v naší historii (10km), snad jako protiváhu loňské záříjové nejdelší, která měřila 43 kilometrů. Tentokrát mi připadla úloha prvního vozu, které se takřka vždy rád vzdám ve prospěch někoho jiného. To proto, že ten první si z té jízdy užije nejméně. Všechno to krásné je vzadu za ním. Ale i já si užil té nádhery dlouhé kolony renaultů, když jsem stavěl dopravu ne jedné z křižovatek a pak celou tu dlouhou řadu nablýskaných renaultů předjížděl, abych se opět ujal vedení.
Po spanilé jízdě byl připravena pro všechny novinka. Říkáme jí čumjízda a nutno podotknout, že to není náš vynález. Pan Konečný, jeden z našich členů nám vloni přivezl dva itineráře závodů, které se jely před dvaceti lety. Její princip je velmi jednoduchý. V itineráři je stanovena trasa a jsou přiloženy fotografie, které mají posádky cestou najít. Že to vypadá jako legrace? Je to legrace, ale zkuste si je najít. Najednou si uvědomíte, jak moc málo toho z auta při cestování vidíte. Spoustu z těch krás a báječných věcí prostě minete bez povšimnutí. V tomhle holt mají před námi motoristy výhodu chodci a cyklisté. Mají čas se koukat. Zkuste si na padesátikilometrové trase najít jeden zatracený elektroměr... Přiznám se, že jsem byl ale velmi překvapen, že mnohé z posádek i tuhle největší záludnost objevily. A protože se čumjízda líbila, rozhodně na ni na některém z příštích srazů nezapomeneme.
Poté co poslední posádka dorazila do cíle, zvažovali jsme o zařazení další jízdy zručnosti. Nebe se ale povážlivě zatáhlo a tak jsme raději sbalili fidlátka a "nastěhovali" se opět do hospody. Tam také proběhla poslední ze soutěží, vědomostní test. Vymýšlel jsem ho už podeváté a přiznám se, že to je čím dál tím těžší zařídit, aby se otázky neopakovaly. Za dobu, co "děláme" srazy těch otázek už bylo kolem tří set a každá měla nejméně tři varianty správných odpovědí. Tak už dnes přemýšlím, co si na vás všechny příště vymyslím.

Neděle proběhla ve znamení předávání cen, o které se nám postaraly společnosti Renault ČR, a.s. a TotalFinaElf s.r.o., další krásné ceny do soutěží věnovali naši přátelé a členové klubu, kterým tímto vyslovujeme náš nehynoucí dík. Poháry pro ty nejlepší pak dodal Roman Lisičan a Vláďa Říha dovezl krásný křišťálový pohár, který se napříště stane putovní trofejí Mistra Renault.

Těším se už teď na další sraz s vámi všemi ve dnech 26.-28.9. 2003 opět v Jičíně.

(Viktor Kazda, foto Petr Váňa)

VÝSLEDKY

OBRÁZKY